OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Díky častému koncertování je jméno IAMX tuzemskému posluchači velice dobře známo. Pokud jste se s ním ještě nesetkali, pak vězte, že se jedná o sólový projekt Chrise Cornera (SNEAKER PIMPS), který také na sebe prostřednictvím své image sex idolu strhává při živých vystoupeních veškerou pozornost. Nebylo by však fér tvrdit, že za popularitou IAMX stojí pouze Cornerova obliba u náctiletých fanynek, důvodů k poslechu je více. Ať už se to týká charismatu, jímž frontman disponuje, jeho expresivního vokálu či – a to především - jednotlivých kompozic, jimiž se prostřednictvím IAMX prezentuje. Ve své sólové podobě se Corner věnuje produkci elektronické muziky s občasným nádechem rocku a osmdesátkového popu, přičemž ponejvíce zní tak trochu jako mix PLACEBO, DEPECHE MODE a APOPTYGMA BERZERK (toto přirovnání slouží jen jako vzdálená představa toho, co se na desce děje, takže jej prosím berte s rezervou). Prvně zmíněné připomíná svou charakteristickou barvou hlasu, jenž se tomu Molkovu trochu přibližuje, druhé pak vypiplaností a precizností provedení jednotlivých skladeb, a ty třetí pak zejména jejich nábojem
Na první poslech je „Kingdom Of Welcome Addiction“ poměrně nevýrazné. Jaká to změna oproti předešlým „Kiss + Swallow“ a zejména „The Alternative“, která výraznými songy jenom oplývala a hned od počátku uchvátila posluchače svou naléhavostí. Přiznám se, že nebýt fanouškem předešlých desek, zaslechnuv náhodně některou ze skladeb z desky aktuální, asi bych se po jejím autorovi příliš nepídil. Další dojem je však už jiný – „Kingdom Of Welcome Addiction“ není špatné, je prostě jenom odlišné - klidnější, mírnější, jemnější... Nedisponuje sice tak tutovými hitovkami, jakými byly např. „President“, „The Alternative“ či "Spit It Out". ale i tak obsahuje zajímavé skladby, které se do hlavy vtloukají pomalu a postupně. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že některé z nich působí jako slabší odvar věcí dřívějších...
I tak je ale „Kingdom Of Welcome Addiction“ příjemné album. Pravda, ne tolik zábavné jako dvě předešlé desky, ale až na občasné dolování z minulosti mu není nutné zbytečně něco vytýkat. Corner na desce nabízí kusy melodické, kusy výrazně taneční, kusy hypnoticky ubíjející i jemné elektronické balady, přičemž na pozadí dusavé rytmiky a syntezátorových zvuků se tyčí jeho ostře řezaný vokál, jenž baví i láká. Pokud jste fanoušky mainstreamověji laděné elektroniky, může potěšit i vás.
Třetí deska IAMX sice není natolik silná jako dvě předešlé, ale ani tak by neměli být Cornerovi fanoušci zrovna zklamáni.
7 / 10
1. Nature Of Inviting
2. Kingdom Of Welcome Addiction
3. Tear Garden
4. My Secret Friend
5. An I For An I
6. I Am Terrified
7. Think Of England
8. The Stupid, The Proud
9. You Can Be Happy
10. The Great Shipwreck Of Life
11. Running
Volatile Times (2011)
Kingdom Of Welcome Addiction (2009)
The Alternative (2006)
Kiss + Swallow (2004)
Vydáno: 2009
Vydavatel: 61 Seconds Records
Stopáž: 48:31
Produkce: Chris Corner
oproti predchodcovi ustup
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.